Mýtus bohyně se vrací

Boha dnes většina z nás vnímá jako muže-otce. Odpovídá to stylu posledních čtyř tisíc let: ve společnosti, jejíž přirozenou hlavou je muž, bývá mužem i hlavní bůh. Je to poměrně moderní pohled - předchozích 20 tisíc let patřilo bohyni-matce.Mužsky orientovaná společnost zdůrazňuje mužské vlastnosti (rozum, síla, moc, čin apod.), ženám se připisují jiné atributy: moudrost, intuice, laskavost, chaos, plodnost. Nejedná se tu o spor mezi muži a ženami, ale o dvojí pojetí civilizace, dva různé pohledy na svět. V každém z nás se „mužský“ a „ženský“ princip doplňuje; je-li jedna stránka potlačena, deformuje se celek. To platí - ještě snad ve větší míře - pro civilizace a národy. (Není asi náhodou, že nacistické Německo se snažilo z kostelů odstranit obrazy Panny Marie, protože oficiální politika stála v rozporu se slitováním a soucitem. Nahrazovalo ji mužným, agresívním symbolem ducha -plamenem. A také s určitou nadsázkou můžeme říci, že požár, který z těchto plamenů vzešel, způsobil konec říše, jež v sobě nedokázala udržet rovnováhu mezi ženskou a mužskou sférou, jimž v mytologické řeči odpovídá voda a oheň.)„Mužsky ovládané společnosti nezacházely adekvátně se svoou ženskou polovinou,“ říká etnograf sir L. van der Post, „a tak se nemůžeme divit, že ve světě, který přichází, začíná ženskosti náležet čím dál větší místo.“ Tento posun ve vnímání se neodehrává jen klidně a mírumilovně, ale může mít - přesvědčují nás o tom některá feministická a ekologická hnutí - značně…