Zemřel Paul Polansky, který upozornil na romský koncentrační tábor v Letech

Ve věku 79 let zemřel po těžké nemoci Paul Polansky, americký spisovatel, básník a aktivista hájící práva Romů ve východní Evropě a na Balkáně. V roce 1992 upozornil na existenci asi 40 tisíc dokumentů týkajících se romského pracovního tábora v Letech u Písku, který byl za druhé světové války pod správou protektorátních úřadů. Na základě tohoto objevu se přestěhoval do Prahy, aby pokračoval ve zkoumání  tématu. Zviditelnění historie tábora v Letech vyvolalo bouřlivou diskusi, která v roce 1995 vyústila v odhalení památníku v Letech.  Při této příležitosti připomínáme text z roku 1994, který na existenci romského koncentračního tábora v Letech upozornil v médiích jako první: 

Letos v květnu otiskl americký časopis Decorah Journal článek, který přes léto zaměstnával několik desítek úředníků českého ministerstva zahraničí. Americký historik Paul Polanski v něm odhaluje případ existence cikánského koncentračního tábora za protektorátu a mezi jiným dochází k závěru, že „Češi během druhé světové války vyhlazovali Cikány za blahovolného přihlížení Němců,“ a že jim podobný osud chystají i dnes.

Článek se dostal do rukou ředitele muzea holocaustu ve Washingtonu, aktivistům amerického Helsinského výboru a později i dvěma členům amerického Kongresu. Hrozící skandál se nakonec podařilo odvrátit až slibem, že Praha zpřístupní veškeré archivní dokumenty o „řešení romské otázky“ za protektorátu. A i když se nakonec ukázalo, že se Polanského smělá tvrzení nezakládají na pravdě, pomohl jeho skandální článek otevřít málo známou kapitolu české historie.

Padesát let ticho
Na sedmdesátém kilometru silnice z Prahy do Písku se odbočuje směrem k Orlíku. Pak vede cesta kaštanovou alejí, na jejímž konci se objeví vesnice Lety. Před prvním stavením stojí omšelý betonový kříž, uprostřed návsi nově opravená mariánská kaple.

Na břehu špinavého rybníka za vesnicí leží obrovský areál velkovýkrmny prasat, zaměstnanci zvaný prasex. Prasečák postavila v sedmdesátých letech společnou rukou všechna zemědělská družstva píseckého okresu a místní jsou na něj také patřičně hrdí.

Za vysokým drátěným plotem je třináct podlouhlých pavilónů, každý s tisícovkou vepřů, u cesty stojí cedule „Vjezd zakázán“. Všude kolem je cítit ostrý zápach hnoje a močůvky. Na stejném místě byl za války lágr pro víc než třináct set Romů. Pod dozorem českých četníků - dokonce i ředitel tábora byl Čech - tu v nelidských podmínkách zahynulo přes tři sta vězňů a dvakrát tolik Romů odtud bylo dovezeno do Osvětimi.Na místě táborového hřbitova po válce kdosi vztyčil dřevěný kříž s trnovou korunou. Vydržel ale jenom několik let, než jej - opět kdosi neznámý - porazil.

Ještě počátkem sedmdesátých let zapalovali příbuzní obětí na hromadných hrobech dušičkové svíce, později však hroby rozjezdil buldozer. „Co bylo, bylo. Chuj s tím. Tenkrát Cikáni kradli, dneska vraždí. Měli by je zase vymlátit,“ komentuje nedostatek piety místní traktorista, který bydlí na kraji vesnice. Ani jeho soused si s historií hlavu příliš neláme: „Po válce sem jezdili Cikáni, jinak nikdo. Tak o co jde. My tam nechodili, smrdělo to vápnem."Jediným člověkem, který dlouhá léta veřejně ctil místní tragédii, je zdejší učitel a kronikář Jan Toman (85). V hodinách dějepisu vodil žáky na místo bývalého hřbitova. "Lidi z takových hrůz nic nevyvodili, padesát let ani muk,“ říká učitel. „Na Romy se dívají pořád jako na méněcennou rasu, podřadný element. Pamatuji si tu ale i takové, kteří je z hloubi duše litovali a při každé příležitosti jim hodili alespoň chleba.“

Co se stalo v Letech

Za datum, kdy československá vláda, tedy nikoliv protektorátní, rozhodla o zřízení kárných pracovních táborů, označují archivní dokumenty druhý březen 1939. V lágrech se měly podle zásad branné moci převychovat osoby práce se štítící.

První dřevěné baráky se v Letech a v Hodoníně u Kunštátu začaly stavět 10.srpna 1940 a jejich prvními obyvateli se stali Romové, kteří neuposlechli zákazu kočování vydaného v prosinci 1939.Teprve koncem ledna 1940 však protektorátní úředníci dokončili sčítání českých Romů. Odhalit cikánský původ u občanů, do té doby evidovaných jako Češi, nebyla jednoduchá práce.

Další opatření přišlo v březnu 1941: ministerstvo vnitra zakázalo (s odvoláním na zákon „O potulných Cikánech“ z roku 1927) všem Romům opouštět bez velmi závažných příčin od soumraku do svítání ubytovací místnosti. Úkolem policie pak bylo dohlížet, aby Romové neobtěžovali místní obyvatelstvo a výletníky žebráním nebo vykládáním karet.Po atentátu na Heydricha převzala řešení cikánské otázky protektorátní tajná policie.

V červenci 1942 se opět pod dohledem českých četníků daly na pochod směr Lety a Hodonín kolony Romů z celé země. V táborech se pro ně dokonce narychlo přistavovaly nové baráky. Romům byl po příchodu do lágru odebrán majetek, byli ostříháni dohola a rozděleni do tří skupin na muže, ženy a děti. Podle táborového řádu ztratili dispoziční právo nakládat se svou osobou - nesměli mluvit romsky, pokus o útěk se trestal okamžitým odesláním do Osvětimi.

O konkrétním chování dozorců se nezachovalo prakticky žádné svědectví. V archivech existuje jediná výpověď vězně z Hodonína: čeští četníci prý mlátili víc než hlídači v Osvětimi, a „kdyby mohli zabíjet, tak by to tam také dělali“.

V Hodoníně si bachaři dokonce otevřeli bordel s mladými Cikánkami.Táborová správa Romy „pronajímala“ podnikatelům v okolí, za plat deset haléřů na hodinu. Největší zájem byl mezi rolníky v okolních vesnicích, pro levnou pracovní sílu si však jezdili i lidé z Prahy. Kapacita tábora nemohla všem žádostem vyhovět, a proto se někteří soukromníci pokoušeli velitele lágru - štábního kapitána Janovského - uplatit. Podle archivních materiálů čeští podnikatelé svým uvězněným spoluobčanům život příliš neulehčovali: obvykle je i v zimě na noc zavírali do chlívku.

Epidemie

Podle svědectví jedné z romských žen, zavřené za války v Letech, měli vězňové v přeplněném lágru k umytí jedinou příležitost: když je četníci zahnali do rybníka. Dokumenty také svědčí o tom, že příděly potravin v táboře neustále klesaly (navíc strážní část proviantu kradli), a tak vězňové chodili na smetiště sbírat slupky od brambor.

Mezi nejběžnější nemoci patřily žaludeční a střevní katary, svrab, angína, mezi dětmi řádily příušnice. Pět dětí ve věku do dvou let zemřelo už v srpnu 1942, podle lékařské zprávy na zánět plic a srdeční slabost.Táborovou „nemocnici“, v podstatě bez léků, měl na starost pouze jediný lékař se dvěma sestrami. V prosinci 1942 byl tábor uzavřen, protože se objevily první případy onemocnění břišním tyfem. Jen v prvních lednových dnech umíralo na tyfus denně až deset vězňů.

Zavšivené šaty, části bot a shnilé slamníky po mrtvých byly na hromadách rychle páleny. Podle svědků tehdy tábor vypadal jako jedna velká hromada špíny hemžící se hmyzem. Mrtví byli nejdříve pohřbíváni na hřbitově v nedalekých Mirovicích, později v hromadných lesních hrobech.

Koncem ledna se dokonce objevil skvrnitý tyfus. Tábor byl proto ještě přísněji oddělen od svého okolí a nikdo se k němu nesměl přibližovat na vzdálenost dvou set metrů. Potraviny a léky se dopravovaly pouze na určené místo za plotem, při zpozorování pokusu o útěk strážní stříleli bez výstrahy.V květnu 1943 začala na Himmlerův rozkaz likvidace tábora a vězňové byli „transportováni“ do Osvětimi. Šaty, pryčny, okenní sklo, podvozky cikánských vozů, koňské postroje - zkrátka vše, co se z majetku mrtvých Romů dalo ještě upotřebit, propadlo státu. Dřevěné baráky byly strženy a spolu s oplocením tábora spáleny.

Prázdné místo pak posypala úklidová četa chlorovým vápnem. Příjezdové cesty označili výstražnými tabulemi „Eintritt verboten - Vstup zakázán“.Lágrem v Letech prošlo celkem přes třináct set lidí, z toho pět set dětí do pěti let (třicet z nich se narodilo už v táboře). Polovina z vězňů zemřela v Osvětimi, třetina podlehla nemocem přímo v táboře. Asi padesáti Romům se podařilo utéct a asi dvě stě těch, kterým se podařilo prokázat necikánský původ, bylo po zrušení tábora odvezeno do jiných věznic.

Nejkrásnější chvíle
Před rokem navrhl brněnský historik Ctibor Nečas ministerstvu kultury, aby hřbitov u cikánského tábora v Letech prohlásilo za národní kulturní památku. Odbor památkové péče na ministerstvu skutečně zahájil „řízení“, tím ale celá věc skončila.

Úředníky probudil až poprask kolem Polanského zprávy. „Vláda v Letech nechce vztyčit památník a stále se snaží zakrýt, že v tomto táboře Češi zabíjeli Čechy, a tvrdí, že tábor byl provozován Němci,“ napsal Polanski. "Nyní se místo užívá jako prasečí farma, a znesvěcuje se tak památka lidí, kteří zde zahynuli."O nápravě jednali minulý měsíc ministři Pavel Tigrid a Jan Ruml.

Nakonec Úřad vlády, do jehož kompetence spadá otázka národnostních menšin, doporučil Obecnímu zastupitelstvu v Letech, aby v obci zřídilo památník. Letovští poslanci ovšem odhlasovali pouze pamětní desku. „To by jim mělo stačit,“ míní starosta Jan Zárybnický, podle něhož je humbuk kolem tábora za situace, kdy v obci není vodovod zbytečný: "Kdyby šlo o Lidice nebo Osvětim, tak neřeknu, ale takhle…"I přesto však v Letech památník romským obětem bude.

Vesnice se s ním smířila ve chvíli, kdy ministr kultury slíbil, že na jeho stavbu přispěje dvěma sty tisíci korun, ministr vnitra že zaplatí úpravu okolní plochy. Potíž je však s místem. Podle místních prý nikdo není schopen přesně určit, kde táborový hřbitov ležel. Vesničané také mají strach, aby se nakonec nezačalo mluvit o tom, že by se z pietních důvodů měl zrušit i prasečák. To považuje velká většina místních za holý nesmysl. Nervozita je natolik silná, že před časem nebyl do prasexu - při své soukromé návštěvě Let - vpuštěn ani ministr Jan Ruml.

Letovský rodák Václav Šindelář považuje i jen zmínku o vepřínu za urážku vlastní osoby. Pod jeho vedením Agrostav prasečák kdysi postavil a on sám nemá na období protektorátu jenom nepříjemné vzpomínky. Jeho rodiče se tehdy přátelili s židovským táborovým lékařem Michaelem Bohnem, který byl do Let přeřazen z Osvětimi. Šindelářovi mu posílali po tehdy dvanáctiletém Vaškovi jídlo na přilepšenou a doktor si s ním naoplátku povídal o Praze. „Vzpomínám na to jako na nejkrásnější chvíle mého života,“ říká dnes se slzami v očích Václav Šindelář. "Dobře si pamatuju, že tábor nebyl žádný koncentrák. O facku jistě nebyla nouze, žadné šibenice tam ale nebyly.

Prostě se jen ten ksindl učil za mzdu pracovat.„Polanského tvrzení o "protiromské zběsilosti“ všech Čechů ovšem vyvracejí jiní místní občané, kteří postavení prasečáku na místě tábora považují (podobně jako americký historik) za „neodčinitelnou hanbu“. Jak říká jedna z místních pamětnic paní Kuchtová: „Vždyť to byli lidé a ne nějaký dobytek. Když tudy jeli, koukali strašně smutně. Naši je tehdy jenom mlátili a dnes o takovém svinstvu nikdo nechce slyšet.“ Bývalý pekař Václav Uldrich, který tábor zásoboval chlebem, dodává: „Jen jezdili světem s hubenou kobylkou. Občas třeba ukradli nějakou sukni nebo slepici, ale nikomu neubližovali.“

Bylo to hrozné, zapomeňte

Čtyři kilometry od Let leží městečko Mirovice, kde byly v první fázi tyfové epidemie také pohřbívány oběti z lágru. Kolem hřbitovní zdi se kopaly jámy, neohoblované rakve beze jmen se posypávaly vápnem. Do jedné šachty se vešly čtyři rakve. Hrobník Jan Kovář (75) tak pohřbil kolem dvou stovek mrtvých Romů. „Na hřbitov je vozili až večer za tmy,“ vzpomíná. „Mrtvých bylo tolik, že jsem si musel vzít pomocníka. Pak jsme si vždycky museli dát rum, byl to strašný pohled. Vždyť to byly také děti."V roce 1992 nechal místní starosta Adolf Vondrášek zarostlé jámy vyčistit a osázet květinami. Vedle vstupu na hřbitov pak byla vsazena deska "Obětem koncentračního tábora, které zemřely za nelidsky krutých podmínek“. „Bylo to mou povinností, stejně tak jsme opravili místní židovský hřbitov,“ říká mirovický starosta.

Dnes žije v domě, který v šedesátých letech koupil od bývalého strážmistra Peška. Ten prý kradl Romům v táboře potraviny. „Měl pořád strašný strach a chtěl se oběsit, vlastně tady odtud utíkal,“ vypráví starosta Vondrášek. „Dostával totiž anonymní výhrůžky, v noci mu někdo rozbíjel okna a porážel plot. Říkalo se, že to dělají příbuzní mrtvých Romů."Na podnět starosty se každý rok slouží za romské a židovské oběti zádušní mše. Děkan Karel Kostelecký má ale velké pochybnosti o tom, jestli má smysl letovskou tragédii stále připomínat. "Byly přeci větší tábory a trpěli jsme všichni,“ říká. „Nestarám se o to, jsem jen takový malý služebník Boží.“

Zběsilost liberálů

Polanski tvrdí, že česká nenávist k Cikánům se od války nezměnila. Dokonce prý i jeho „nejliberálnější a nejvzdělanější čeští známí propadají zběsilosti, zmíní-li se o Cikánech, a navrhují jako jediné řešení, dát je do koncentračních táborů nebo do rezervací“.

V českých sdělovacích prostředcích by ovšem na podporu svého radikálního tvrzení našel řadu dokladů. Například srpnový průzkum STEM, zveřejněný v MF Dnes, zjistil „negativní“ vztah k Romům u tří čtvrtin bílé populace. Téměř polovina dotázaných Romům nedůvěřovala pro „jejich neschopnost zapojit se do normální společnosti“, pětina českých občanů by schválila zavedení zvláštních právních norem pro Romy po vzoru norimberských zákonů.

Zřízení cikánských rezervací doporučoval už v roce 1991 dokonce spisovatel Ludvík Vaculík, jeho kolega Karel Pecka zase nedávno označil romské přistěhovalce ze Slovenska za „parazitující druh lidí, kteří by se klidně dřív dali k Němcům nebo komunistům“.Postupné zhoršování poměru Čechů k Romům může dokumentovat i politický vývoj. 25. listopadu 1989 aplaudovalo vystoupení romského vůdce Jana Rusenka na Letné skoro milión demonstrantů.

Hlasy sympatií neustávaly, ještě v květnu 1990 (po prvních protiromských vystoupeních skinheadů) psal dnešní český premiér Václav Klaus do Literárních novin: "Nesmírně jsem se styděl za to všechno, co se u nás v posledních dnech a týdnech dělo - surové napadání našich spoluobčanů romské národnosti příslušníky vyšší (nadřazené?) rasy… Tragédií je, že se ta ‚nenásilná část‘ naší veřejnosti neotřásla, že nezačala bít na poplach… Kolikrát se už něco podobného v minulosti stalo a kolikrát to bylo s tragickým koncem pro toho, kdo si myslel, že je bez viny."Na podzim roku 1992 už byla jiná situace.

Severočeští starostové si začali stěžovat na romská ghetta ve svých městech, na migraci dalších „nepřizpůsobivých jedinců“ ze Slovenska i na to, že stát „romskou otázku“ neřeší. Kromě rozšíření represivních pravomocí městských úřadů doporučovali, aby český stát nedával občanství bez výpisu z trestního rejstříku a bez vyjádření obce, kde by „cizinec“ chtěl bydlet.Na severočeskou iniciativu (jejím nejráznějším projevem se stala jirkovská vyhláška) navázal generální prokurátor Jaromír Šetina a předložil v Parlamentu návrh protimigračního zákona. Požadoval v něm mimo jiné označení „rizikových oblastí“, kde se musí každý návštěvník, který tam chce zůstat na noc, policejně přihlásit.

Poslanci jeho návrh odmítli, ale na stejném zasedání koncem prosince 92 proti Romům přece jen podle „jirkovských“ požadavků zasáhli. Odhlasovali totiž zákon o státním občanství, který jeho udělení podmiňuje čistým trestním rejstříkem po dobu posledních pěti let. Ten podle mluvčích romských aktivit nemůže nabídnout každý třetí Rom. To prý má za důsledek, že se ze dne na den stalo bez odvolání cizinci 60–80 000 lidí (vládní zdroje uvádějí, že úřady občanství odmítly zatím jen stovce žadatelů).

Začátkem února 1993 demonstrovali Romové proti zákonu před Úřadem vlády. „Před třemi lety byli Romové plni nadšení a ochoty se státem spolupracovat. Dnes mu přestávají věřit,“ řekl tehdy romský vůdce Rusenko. Vláda nakonec drobný ústupek učinila: letos v létě přiznala aspoň trvalý pobyt těm „cizím státním příslušníkům“, kteří v ČR legálně bydleli už před rozpadem federace, i bez čistého trestního rejstříku (což jinak zákon o trvalém pobytu vyžaduje).

Kdo přežil genocidu

Statistika z roku 1940 uvádí v protektorátu 6 541 Cikánů. Dva a půl tisíce z nich prošlo některým se sběrných táborů, ostatní nastoupili do osvětimských transportů bez „přestupní stanice“. Válku přežilo podle odhadu z roku 1946 šest set českých Romů.

Jedním z nich je ing. Karel Holomek (57) z Brna, ve volebním období 1990–92 poslanec České národní rady za Občanské fórum. Za svůj život vděčí matce - „gádžovce“, jejím příbuzným a přátelům. Jak velké nebezpečí znamenala každá pomoc Romům určeným k vyhlazení, svědčí případ jednoho hostinského z Ostravy, který pár dní ukrýval dva Holomkovy strýce - uprchlíky z Osvětimi.

Když gestapo úkryt odhalilo, byl ihned zastřelen.Holomkova dcera, Dr. Jana Horváthová, má za to, že Češi mohli do určité míry ovlivňovat, kdo plynovým komorám unikl. Významnou roli při záchraně některých Romů sehrál inspektor Boda, český podřízený obávaného brněnského komisaře gestapa Herziga. Byl to on, kdo asistoval scéně jak vystřižené ze Styronova románu Sophiina volba.

Jedné z Holomkových příbuzných gestapo přikázalo vybrat tři z jejích šesti dětí a přivézt je na hodonínské nádraží. Chvíli před tím, než by se za dětmi definitivně zavřely dveře vlaku, odvolali Herziga k telefonu. Boda tehdy na místě roztrhal dokumenty malých obětí a ukázal zoufalé matce nejkratší cestu z nádraží.