Nakradené se musí vrátit

Pavel Krýl v „Haló sobotě“ (1.6.) začíná článek senzačním odhalením: bývalí majitelé (konkrétně Lobkovicové) se poté, co vstoupil v platnost restituční zákon, hlásí o tu část svého vlastnictví, kterou je jim nynější režim ochoten vrátit. Redaktor to považuje za lumpárnu. Text článku vzbuzuje dojem, že se národu děje křivda. Už titul se ptá: „Přijdeme o kulturní dědictví?“

Slovo dědictví P.Krýl neužívá v právnickém slova smyslu - to by náš dědický nárok musela opravňovat nějaká smlouva, závěť či platný odkaz. U kulturního dědictví, které má autor na mysli, nic takového prokazatelně neexistuje. V jeho případě jde o obecný pojem, nejspíše určitou tradici, navyklé prostředí, nějaký vztah k minulosti, eventuálně souhrn duchovních i materiálních hodnot, převzatý přirozeným způsobem od předků a chovaný v úctě. O takto pojaté dědictví můžeme (přidržím se Krýlova gramatického tvaru pro „lid“) přijít pouze tehdy, ztratíme-li paměť a úctu. V tomto smyslu jsme ovšem o kulturní dědictví přišli už před 43 roky a autor článku se se svou láskou k němu zpozdil o mnoho let. Copak je třeba stále připomínat, co má každý před očima: tisíce zničených kostelů, zámků, zdevastovaná městská centra, poničené vesnice?

Faleš a krátká paměť komunistů jsou dostatečně známy. Ještě měsíc před revolucí připravovali tajně výprodej státních sbírek. Ustoupili od tohoto projektu ze dvou důvodů: všechno „prasklo“, a přišel 17.listopad. Stojí za pozornost, že pod dojmem jejich tehdejší argumentace…