Na otázku, jak bychom měli postupovat při privatizaci, odpověděl na jednom semináři pan Reynolds z britského Know-how Fundu anglickou anekdotou: „Na jisté ulici města A se ptá jeden muž druhého, jak se nejlépe dostane do místa B. Dostane se mu odpovědi: Já bych tu cestu nezačínal odtud.“ Naše společnost, my všichni jsme v situaci toho tázajícího. Chceme, dokonce musíme přejít od neekonomiky státních úkolů a výkaznictví k ekonomice založené na jasně definovaném vlastnictví, a tedy i odpovědnosti. Ale nejlépe by bylo nezačínat cestu z místa, na kterém stojíme.
Naši „jistou ulici“ bychom mohli popsat asi takto: málokdo skutečně chápe tržní mechanismy. Máme nedostatečně vyvinuté tržní instituce (finanční i obchodní). Naše podniky jsou většinou strnulé a s nízkou adaptační schopností. Moderní infrastruktura i skutečný management jsou předmětem zbožných přání, stejně jako vysoká pracovní morálka a odpovědnost. Zvyšuje se sociální napětí v důsledku devalvace koruny a liberalizace cen, která není doprovázena vznikem konkurenčního prostředí. Atd., atd.
Můžeme se samozřejmě ptát, jak jsme se v takové oprýskané, rozkopané a neutěšené ulici ocitli. Měli bychom si odpovědět, že díky nekvalifikovanosti a zvůli neslušné menšiny, stejně jako setrvačnosti a zakřiknutosti slušné většiny. Je na této většině, aby právě ona vzala odpovědnost za náš přechod do „místa B“ na sebe. Od nástupců zmíněné menšiny to čekat nemůžeme. V jejich pojetí by se naše ulice stala definitivně ulicí…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 25 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
