Řetězy tyče nože

Mezi vietnamskými dělníky v Praze, ale i v jiných velkých městech to vře. „Už to trvá skoro měsíc. Ráno v 6 jdou do práce, a když se vrátí, zůstávají tu celý den. Ven se bojí chodit. Chudáci kluci.“ Paní Charvátová je vrátná na ubytovně v Lublinské ulici v Bohnicích. Na krku má bílý vietnamský náhrdelník a těch pět stovek dělníků, kteří v Lublinské žijí, má očividně ráda. „Chuligáni denně některého z nich zbijí. Kluci už jezdí ven jenom taxíkama. Všechno, co vydělají, projezdí. Že Vietnamci nosí zbraně? Prosím vás, kdo by se jim divil? Vždyť se jich nikdo nezastane. Vy o nich chcete psát? Samozřejmě že můžete nahoru. Ale občanky nechte tady.“

K násilí na ulicích měst se přidala válka. Válka, kterou sice nikdo nevypověděl, ale která udržuje v pohotovosti gangy mladých násilníků. Romy. Vietnamce. SNB novou situaci evidentně nezvládá. Je to válka vedená z důvodu snad nejhnusnějšího z možných, z rasismu. Co se to tady v Československu najednou vynořilo za strašidla? Těm nejmladším je l6, l7 let, mají vyhazovací nože, řetězy, a Vietnamce považují za lovnou zvěř. Ke klasickému strašidlu, kterým je například paní z domu, kde bydlím: „Já nejsem žádná rasistka, ale ty židáci… maji v rukou Tuzex!“ anebo „Kdo sem ty černochy pořád tahá dyť kazej naše holky,“ se přidala příšera otevřeného násilí.Problémy, které byly celá desetiletí drženy pod tlustou vrstvou ledu, se najednou dostávají na povrch jako zanedbané neošetřované vředy, které je třeba rozříznout a radikálně léčit. To, co je vidět nejprve, je hnis. Rasismus a zášť vůči Romům jsou tu zřejmě stejně dlouho jako Romové sami. Novinkou ale je, že když se chystá rockový koncert např. v Chomutově, považují za nutné chránit své rodiny se zbraní v ruce.

Nové je i to, že denní tisk označuje jejich domovy za ghetta (MF). S pogromistickými útoky proti Romům souvisí i štvanice na Vietnamce. Pokud by se násilí páchané na Romech snad dalo částečně vysvětlit dlouhodobým problémovým soužitím, pak v případě Vietnamců jde o čistý rasismus. Jsou Češi a Slováci rasisté? Z tisku nabývám dojmu, že ano. O srážkách se píše jednostraně, za klasický novinový titulek je možné považovat „Romské nože hrozí“ z Expresu. Večerní Praha publikuje hrůzostrašnou fotografii zbraní zabavených Vietnamcům na stanici Fučíkova l4.dubna. O tom, proč je Vietnamci mají, o tom, že jsou na ně právě na téhle stanici denně pořádány hony, o tom, že se cítí naprosto nechráněni a bezprávní, tam není ani slovo.

A pokud jde politická strana do prvních svobodných voleb a jeden z prvních bodů jejího programu je žádost o „přehodnocení dovozu nekvalifikovaných pracovních sil“ s požadavkem, aby dlužné země místo lajdácké práce svých občanů platily dluhy ve valutách (co vědí republikáni o lajdáctví Vietnamců, kdy ho takhle statečně pranýřovali v minulosti?), je to jen laciné podbízení se davu, apel na jeho nejtemnější stránky; jednou z nich je rasismus. Jak se potom divit dětem, které napodobují svoje ideály, anglické skinheads, nebo berlínské die Ketten a vedou válku proti „cizincům“?

Honit ve dvacetičlenné tlupě Vietnamce po Můstku, za lhostejného přihlížení kolemjdoucích a někdy i policie, jim připadá zřejmě zábavnější než fotbal. V atmosféře lhostejnosti, která je vždy plná potenciálního rasismu a násilí vůbec, se ani nebojí trestu. Vždyť ve Večerní Praze se vše zase v dobré obrátí. Takže proč si nevzít řetěz nebo dýku a nejít do akce? Stačí mámina kuchyňská kudla, a člověk si ani nemusí představovat, že je v Londýně; Praha je divoká a zábavná dost. A koho napodobuje Republikánská strana? Le Pena? Praha je pořád polepená Láskou Moudrostí Masarykem Pravdou. Plakáty jsou i na Můstku a na Fučíkově. Působí to komicky. Ale Vietnamci většinou česky dobře neumějí.

Jde o životy a jednání nevedou k ničemu. Nechápu proč.

Na vietnamské ambasádě mě přijali pan doktor Thang a pan inženýr Dieu. „Novináři o informace z naší strany neprojevují zájem. Přestože situaci považujeme za více než vážnou. Každý den dostáváme zprávy o útocích na naše krajany. Zdaleka nejde jen o Prahu. Naši lidé jsou napadáni v Plzni, na Kladně, v Ostravě, ve Zlíně, v Českých Budějovicích. Ambasáda je proti stávkám, přesto naši stávkují. Ani o tom se ve vašem tisku nic nepíše. Byl napaden úředník ambasády. Chuligán s železnou tyčí za ním vběhl na půdu konzulátu. Přivolali jsme policii. Útočníka zadrželi, ale za pár hodin ho pustili.“ Později se dozvídám proč. Je mu pouhých l7 let.„Snažíme se vést statistiku,“ říká pan Dieu.

Od ledna jde o stovky přepadení a útoků. Za poslední tři neděle máme jen v Praze zaznamenáno na třicet případů. Probíhají většinou stejně: útočníci jsou vždy v přesile, vždy ozbrojeni. Zpočátku jsme si byli jisti, že jde o nějaké nevyřízené účty mezi kšeftaři. Víme, že Vietnamci se účastnili nelegálních burz. Ale dnes je situace jiná. Ti agresivní mladíci napadají úplně každého. A naši dělníci tu přece jsou na základě mezivládních smluv. Mají nárok na ochranu stejně jako českoslovenští občané. Vždyť když se dva rvou, policie musí vyslechnout oba. Vietnamců se neptá nikdo na nic. Mnozí se chtějí okamžitě vrátit domů." „To si možná ti, co na ně útočí, právě přejí.“ "Možná ano. A na koho budou útočit potom?"

Ukazuji článek v Lidových novinách, které se o Vietnamcích zmiňují pod titulkem „Návrat gastarbeitrů domů“. Článek je o přesunu armády vietnamských pracovníků do Vietnamu. „Noviny si mohou psát co chtějí, asi je to rozhodnutí vaší vlády, s vietnamskou stranou ale nikdo nejednal.“ Vracím se ke složce, kde jsou zaznamenaná přepadení. l6.dubna stanice metra na Národní třídě. Pan Hien zbit, okraden o peníze. l6.dubna stanice Vltavská. Pan Hung napaden třemi útočníky s železnými tyčemi. Těžce zraněn, odvezen do nemocnice. l6.dubna. Hlavní nádraží v Ostravě. Pan Thang napaden několika útočníky. Tenhle incident je nejasný. Spadl pod vlak? Leží v nemocnici s amputovanou rukou. l7.dubna. Výhružné telefonáty do ženské ubytovny Košík. Hrozby vyhozením do povětří. Z výpovědi jiného z napadených, pracovníka studijního oddělení velvyslanectví VSR: „Přišel ke mně jeden z těch dvou a zeptal se: ‚Ty seš Vietnamec?‘ - ‚Ano já jsem Vietnamec.‘ Udeřil mě do obličeje. Snažil jsem se utéct, ale chytil mě a srazil na zem, pak se mně snažil nohama zlomit obě ruce. Volal jsem o pomoc, jezdilo tam mnoho aut. Zastavili, ale nikdo mi nepomohl. Ten Čech mě pak chytil a zbil mě.“ A takhle to jde dál, podle jednotného scénáře.

Po těch stránkách plných krve a násilí, „neznámých útočníků“ a „vietnamských veksláků“ čtenáře, v naprosté většině neobjasněných případů, nutně napadne, zda nejde o organizovaný teror. Vše tomu nasvědčuje. S Vietnamci přece nikdy žádné zvláštní problémy nebývaly. Teroristická komanda je začala napadat přibližně ve stejnou dobu na různých místech republiky. Mohou tu být nějaké podvratné síly, které využívají jakékoli možnosti k roznícení neklidu v zemi? Před volbami? Dělbuchy a slzným plynem útočili na vietnamskou ubytovnu i na Slovensku, v Partyzánském. Ambasáda vydala pro ty tři stovky vietnamských ubytoven na našem území jednotnou instrukci: pokud možno nevycházet. Během týdne nejsou alespoň na ulicích Prahy Vietnamci k vidění. A začíná docházet k útokům na ubytovny. Je tohle násilí někým organizováno? Anebo začínám být ze vší té krve a nenávisti paranoidní?

Jako balzám pak působí stanovisko ředitele podniku ing.Pavla Pravce z Otrokovic. Cituji z jeho provolání k vietnamským spolupracovníkům: „V poslední době se začaly vyhrocovat mezi skupinami Vietnamců a některými skupinami našich obyvatel konflikty, urážky až fyzické napadání, které se zdají mít národnostní a rasový motiv. Tato situace způsobila, že se vietnamští spolupracovníci bojí cestovat mezi Zlínem a Otrokovicemi, odmítají nastoupit do práce bez zajištěné dopravy a doprovodu. Je fakt, že dřívější režim byl otrokářský, pracovní síla, ať česká nebo vietnamská či polská byla masou anonymních otroků přidělovaných do závodů. Není tedy vinou vietnamských spolupracovníků, že jsou tady, je to založeno na mezinárodních dohodách… Je zbytečné končit pobyt lidí, kteří zde poctivě pracovali (alespoň velká většina z nich) tím, že je vyžene dav netolerantních a rozvášněných našich spoluobčanů. Toto nelze trpět v civilizované zemi. Je jediná cesta, maximální tolerantnost a neprovokovat! Protože jsme všichni stejní lidé, nezáleží na barvě pleti či národnosti, dokažte, že umíte jít příkladem.

V dobách, kdy k nám začali přijíždět pracovníci z Vietnamu, nedocházelo nikdy k této situaci, naši lidé Vás měli rádi, brali Vás na svátky do svých rodin. Změňme to znovu na tuto polohu, dá to trochu práce a hodně odpouštění.“ Provolání je z Otrokovic z ll.4.Ptám se pana doktora Tenga, co dělají, co vůbec může ambasáda v takovéhle situaci podniknout. „Samozřejmě si stěžujeme. Žádáme o ochranu našich dělníků, vlastně o ni prosíme. Stále spoleháme na to, že československé zákony platí i pro nás. Obracíme se na ministerstvo práce a sociálních věcí a na ministerstvo zahraničí. Ujistili nás svou podporou.“ A odpověď na oficielní nóty? „Nepřišla žádná. Samozřejmě apelujeme i na naše dělníky, aby se nemstili. Žádáme je, aby se, než se situace uklidní, úplně stáhli z ulic. Aby neposkytli sebemenší záminku k výtržnostem. Aby dobře pracovali a nestávkovali. Ale je zarážející, že jde o lidské životy a jednání s vašimi ministerstvy nevedou k ničemu. Nechápu proč. Poměry ve vaší zemi se změnily, každý ať si jde svou vlastní cestou, to je v pořádku. Ale proč se tu s našimi dělníky zachází jako s nepřáteli?“

Ubytovny: strach neklid nejistota

Paní Charvátová má z naší návštěvy celkem radost. Vietnamci vypadají spíš zmateně. A zvědavě. Nejsou zvyklí, aby o ně někdo projevoval zájem. „Hned zavolám vedoucího. Kluci,“ obrací se k Vietnamcům, kteří tu s námi zevlují ve vestibulu," zavolejte vedoucí. Ti totiž mluví dobře česky." „To mi ale nepotřebujeme,“ říká Hanka a plynnou vietnamštinou zastavuje jednoho mrňavého Vietnamce, který už se rozeběhl po schodech. Ale nedá se nic dělat. Jde o tisk a to bez vedoucích není možné. Jdeme nahoru do sedmého patra do místnosti se stolem a židlemi. Potkáváme jednoho mladého dělníka s rukou v sádře. „Jak se ti to stalo?,“ ptá se Hanka. Rychlým pohybem si přejíždí dlaní po vlasech. Skinhedi. Místnost je za chvíli plná, každý má za sebou nějakou tu rvačku, ani nestačím zapisovat data a místa. Jeden z vedoucích autoritativním gestem ostatní přerušuje.

Slovo má mladík s rukou v gypsu. Dostal ránu železnou tyčí, hned jak vylezl z metra na Fučíkové. Ležel na zemi a kryl si hlavu. Přerazili mu zápěstí. Neví, co chtěli, nerozumí česky. Asi ho chtěli prostě zmlátit. Zachránili ho nějací manželé, vzali ho do auta. Češi. Odvezli ho do nemocnice. Ne, neví, že by to policajti vyšetřovali. Vietnamec, který sedí vedle něj, byl nedávno pobodaný. Stalo se to kvůli burze. Nechce o tomd mluvit. „Snad to začalo tou Tržnicí,“ říká jeden vedoucí. „Ale tam přece nebyli skinhedi a punkové moc vidět. Mysleli jsme si, že nás přepadají kvůli penězům. My si je nemůžeme nechávat ve spořitelně, často jsme je nosili u sebe. Těm, co kšeftovali, jsme to zakazovali, říkali jsme jim, že jestli je někdo zabije, je to jejich riziko. Ale to, co se děje teď, to je něco jiného. Nikdy jsme neměli takové problémy.

Nás je tu 500 a zůstávat každý den tady na ubytovně, to není dobré. Proč teď chce tolik lidí, aby tekla naše krev? Skoro všichni naši už chtějí domů.“ Dozvídám se ale, že ani to není jednoduché. Pokud by Vietnamec chtěl předčasně domů, porušuje pracovní smlouvu a podnik mu nekoupí letenku. A i kdyby si ji hradil ze svého, letadla do Saigonu už nelétají. Musel by letět přes Moskvu, a to je nejen dražší - místa jsou na dlouhou dobu dopředu vyprodaná. Musí se tedy cítit jako v pasti. A v pasti taky je.„Mezi námi jsou i vojáci, partyzáni. Umějí bojovat. Ale kdybychom byli aktivní, určitě by to vyvolalo ještě větší vlnu nenávisti. Máme zbraně, ale ty použijeme jen v sebeobraně.“ „A jak to bylo l4.dubna na stanici Fučíkova?“ „V novinách nenapsali, kolik nás už bylo na téhle stanici zmlácených. Jsme přece lidé, proč se máme pořád nechat mlátit? Jednomu z nás tam ukradli magnetofon a bili ho. Tak nás tam asi 40 vyrazilo. Vzali jsme si zbraně, už toho máme dost. Policajti některé z nás zatkli. Stávkovali jsme, protože vůbec nic nevyšetřovali, vůbec se nezajímali o to, jak tu teď musíme žít."Stávkovali dva dny. Nedosáhli ničeho, nikdo se o ně nezajímal. Vedení ČKD jim ty dva dny napsalo jako dovolenou.

Vietnamci všeobecně SNB nedůvěřují. Hovoří o několika případech, kdy se k nim sami policisté chovali surově. O případě, kdy rvačka s punkem pokračovala výpraskem na strážnici, mají informace i na ambasádě. Zvlášť poslední dobou se ani nenamáhají přepadení hlásit. Spoléhali, že jim jejich problémy pomůže řešit ambasáda. Ukázalo se, že i ta je bezmocná. Nehlásí přepady tedy ani tam. Paní Charvátová: "Už jsem volala na VB, ať sem k ubytovně dají hlídky. Co když ti chuligáni přijdou? Skinheads někdy hlídají autobusové zastávky tady v okolí a zmlátí každého, na koho narazí. Je jich tak dvacet, mají hole řetězy a nože. Vždyť taková parta přece musí být vidět! Jak to, že je nechají? Policajti mi řekli, že se o to postarají, ale nic se nezměnilo, jen tu občas jezdí kolem v autě."Ptám se jednoho z vedoucích, na kterou ubytovnu bychom ještě měli zajít. "Kamkoli. Všude je to stejné.“ Rozdáváme pár čísel Respektu. Hbitě si je zabírají vedoucí. Nejen proto, že vlastně jenom oni umějí dobře česky, ale také kvůli kontrole ostatních. Ptáme se na jména. „To není nutné,“ říká jeden z vedoucích." Jména se nedozvíme. Jeden z dělníků se s námi zkouší domluvit anglicky. Brzy toho nechá. Vietnamský nevolník to ve svobodném Československu nemá lehké.

Specielně upravená trikolóra - sametová revoluce, díl druhý?

Poslední minuty na ubytovně v Lublimské působí až filmově. „Napište pravdu,“ říká jeden z nedávno zbitých, „napište, že my jsme sem přijeli pracovat. Tuhle válku nechceme.“ Vtom do místnosti vejde pár Vietnamců, jednoho při chůzi podpírají. Ukazuje nám naběhlou nohu a šrámy na hlavě. Právě se vrátil ze stanice Fučíkova. Asi dvacet statných českých mládenců napadlo jeho a jeho dívku klacky a železnými tyčemi.Oceňuje, že dívku nechali utéct. Ptám se, co dělali lidé okolo. „Čuměli“.Na ubytovně v Řepích je Vietnamců asi l20. Ostatní, zaměstnanci ČKD, kteří tu bydlí, jsou Češi a Poláci. Paní Baloušková ve vrátnici: „Problémy? Problémy s Vietnamci? Vůbec žádné nejsou. Ti jsou ukáznění, jsou to hodný lidi. Ale teď se pořád musí prát s těma grázlama. Je to pořád horší. Proč se něco neudělá?"Vedoucí skupiny Pham Ngoc Mao nám vypráví o přepadení ubytovny: "l7.dubna odpoledne ti rváči přijeli ve dvou autech. Jeden byl taky na motorce. S tyčemi a řetězy honili Vietnamce, kteří se vraceli z práce. Křičeli na nás, že druhý den přijedou zase. To už jsme na ně čekali, někteří z nás měli zbraně. Neukázali se. Ano, SNB jsme informovali.

Myslím, že je to nezajímá. Já zbraň nenosím, mluvím dobře česky. Kdyby mě někde chytili, vysvětlil bych, že jsem pro nenásilí. Jestli by to pomohlo? Snad ano."Když se dozví, že jsme od novin: "V novinách o nás nic nepíší, a když, tak jenom že kšeftujeme a podvádíme. Proč nikdo nechce poslouchat taky druhou stranu?“ Opravdu, ministr Hrazdíra v televizi oznámí národu, že rasové nepokoje jsou ve skutečnosti rvačky mezi příznivci moderní hudby a Romy. V rozhovoru (v tomto čísle Respektu) sice řekne, že už došlo k zabití, ale že pokud má informace, tak napadání Vietnamců není zas tak intenzívní. Informace tedy zřejmě nemá. Hlídky skinů na Můstku, na stanici Sokolovská a na Fučíkově, kde dochází k přepadům denně pozorovaným desítkami našich spoluobčanů, si klidně mohou hrát dál.Mohou také nerušeně zdokonalovat svůj arzenál. Parta, která napadla Vietnamce v Řepích, použila mimo svých obvyklých pracovních nástrojů také červenomodrobíle pomalované hole. Připomíná vám to něco? Až budou nastupovat do útoku za zvuků státní hymny, bude pozdě.

Staré potíže a nové problémy: nejsou lidi

Náčelník OS SNB kapitán Janeček o tažení, které skinhedi proti Vietnamcům vedou samozřejmě ví. A dívá se na celou věc realisticky. „Chyba je v nás, v minulém systému. Chovali jsme se jako vykořisťovatelé a snažili se vyřešit naše ekonomické problémy špatným způsobem. Přitom tu Vietnamci pořád žili jak v ghettech, bez normálních společenských kontaktů. Ty konflikty s nimi začaly na burzách v Holešovicích, na Spartě a jinde. Můžete správně namítnout, že třeba Poláci taky kšeftují - a jak - a nikdo je nemlátí. Skinheads a podobné skupiny jsou ale rasisti, je to jejich ideologie.“ „A co s tím hodláte dělat?“ „Podívejte se, v den, kdy odlétal papež, tu mám najednou hlášení, že 80 skinheads a pankáčů pochoduje na Letnou. Měl jsem jen pár lidí, ale podařilo se nám zabránit jim tam dojít. Pak je napadlo, že udělají trestnou výpravu na Vietnamce, a šli na Havelský trh.“ „A co vy?“ „Dávali jsme na ně pozor, dokud nedošli do sousedního obvodu. A Vietnamci, kteří byli na Havelském, byli včas varováni.“ „Co stanice Fučíkova? Tam jsou Vietnamci přepadáni denně.“ „Nemám prostě dost lidí, aby tam drželi stálou službu. Nezačaly jen tyhle bitky, dost vzrostla i běžná kriminalita. Na Fučíkově bude civilní operativa. Prostě tam budou tajní, kteří v případě potřeby zavolají hlídkový vůz. Lhostejnost lidí je někdy otřesná. Vidí třeba rvačku, vidí, jak někdo leží na zemi a oni do něj kopou, a nikdo nám prostě nezavolá.“ „Vietnamci si často stěžují, že občas pouze přihlíží i VB.“ „To záleží na člověku. Samozřejmě, že ten příslušník má povinnost zakročit. Ale komu se chce za tři až čtyři tisíce měsíčně mezi pankáče s kudlama a Vietnamce s mučakama? To, co se teď děje, nevyřeší pochůzkáři. Tahle situace se musí řešit na nejvyšších místech.“ „A řeší se? Dostal jste nějaké rozkazy, instrukce?“ „Ne, pokud já vím, neřeší se nic.“

Mladí zdraví plní síly; dyž lidi viděj krev

Jsem na stanici Fučíkova. Hoši jsou v davu nepřehlédnutelní. Málokdy chodí jinak než ve třech, v pěti. Někteří jsou až neuvěřitelně mladí. Ležérně se procházejí, poflakují. Který z nich má asi pod svetrem nebo pod bundou dýku? Kovový obušek v rukávu? Schovávají je asi ze zvyku, lidé s plnými taškami jedou z práce, většinou utahaní, vypadají že na všechno kašlou. „Vietnamci?“ diví se mladá paní, „nějaký rvačky? A co má bejt, at táhnou domu.“ „Zkouším to u zaměstnance metra. "Rvačky? No, občas se něco semele, voni je tu honěj.“ „A voláte policii?“ „Sem snad u nich, nebo co?“ Mačkám červený knoflík, chci se dozvonit na VB. Zvonek vyzvání, ale nikdo se neozývá. Pár metrů odsud je malá kašna; sleduju pankáče, je v podřepu a dívka s žiletkou v ruce mu právě pečlivě vyholuje hlavu. Jen po stranách, kohouta asi nechá být. Anebo právě sleduju přeměnu punka ve skinheda? „Dřív sme se mlátili mezi sebou. Se skinama.“ „A teď mlátíte Vietnamce? Co proti nim máš?“ „Pobodali mi kamaráda. A jinýho kámoše taky bodli do nohy. Sou mezi nima hrozný gengstři. Jak nás viděj, tak tahaj nože.“ „Ale vy honíte je, oni před váma utíkaj.“ „Já nevim, jak to začlo.""Proč to děláte, proč mezi sebou bojujete?“ „Dyť ti řikám, že já nevim, jak to začalo. Mně pobodali kámoše.“ „Máš zbraň, máš nůž?“ „Jo, řetěz taky.“ „A co Romové?“ „To sou taky svině. Cikáni a Vietnamci sou svině.“

„A co černoši, Arabové? Taky tě štvou, seš rasista?“ „Ne, já proti černochům nic nemám, ty nás nechávaj bejt, skini možná, skinům asi vaděj. Nejsem rasista, já se rvu, jen když vytáhnou nějakou zbraň.“ „Ty jí nikdy nevytáhneš první?“ „Jen v sebeobraně, začne se to rvát, a když lidi viděj krev, tak se začnou teprv mlátit. Ale my nemlátíme každýho, třeba učně, vietnamský učně ne.“ „Jak to poznáš, že je to učeň?“ „No, když ho chytnem a vytáhne legitku, že je učeň, tak ho pustíme.“ „Ty seš taky učeň?“ „Ne, teďka ne, já ani nejsem z Prahy, já vodjedu. Tady už to stejně končí.“ „Co končí?“ „No, už to tady prostě končí, pojedu jinam.“ „Kolik vás tu na Fučíkový je?“ „Jak kdy, někdy málo, jednou byl zátah a sebrali nás 200."Krvavé party, které se vybíjejí v násilnostech, jsou zřejmě všude. Rasistická nenávist, která se u nás rozhořela plamenem teprve v poslední době, ale působí jako šok. Nevšímat si toho, co se děje dnes a denně, v mnoha městech, zatím snad jenom v Čechách, by mohlo být sebevražedné. Ale staré dobré "Smrt fašismu!“ by už asi taky nestačilo. Společnost je nemocná. Aby se mohla léčit, musí o tom vědět. A ti, kteří jsou ohroženi, musí vědět, že i je chrání zákony. A jestliže existují náznaky, že rasistické útoky jsou organizované, je nutné se ptát, komu to může prospět.