Robote, pal!
Do jaké míry může robot samostatně jednat a v čem dokáže napodobit člověka? Bude mu jednou možné svěřit úkol, při kterém hrají zásadní roli etická a mravní rozhodnutí?
Od dávných dob lidé toužili stvořit homunkula, umělou bytost. Představa, vtělená nejčastěji do příběhu o Golemovi, má své kořeny v židovské mystice. Ta si homunkula představovala jako nehmotnou extatickou vizi, ale i jako hmotného sluhu, nižšího tvora, který se nerozmnožuje, neumí se rozhodovat a nedokáže rozeznat dobro a zlo. Středověcí židovští teoretici soudili, že slovo golem (hebrejsky „zárodek“, „věc beztvará“) označuje biblického Adama ve chvíli, kdy Bůh stvořil jeho tělo, ale ještě mu nevdechl duši. Zároveň se zamýšleli nad tím, proč člověk nedokáže vytvořit tak dokonalé dílo jako sám Stvořitel. Je zajímavé, jak tyto úvahy rezonují v moderních diskusích o robotech.
Zhruba v polovině minulého století se začal rodit důležitý směr debat v oboru umělé inteligence: Lze činnost mozku dokonale simulovat pomocí stroje, nebo má lidská mysl nějakou zvláštní kvalitu, kterou počítače napodobit nikdy nemohou? Řada otců-zakladatelů oboru, například Marvin Minsky, věřila v první možnost: mozek je poslušen přírodních zákonů, lze tedy přesně popsat procesy, které v něm probíhají, a pak je reprodukovat v umělém zařízení. Jiní nesouhlasili: mozek nemůžeme srovnávat třeba s játry, má vyšší kvalitu, kterou neznáme.
Akci by velel člověk, ale dílčí cíl útoku by vybíral robot.Debata je dodnes nevyřešena a vývoj umělé inteligence se ubírá…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
