Hledá se dobrý učitel

„Proč si myslíte, že Ivan nevstoupil do jeskyně, odkud se line čarokrásný zpěv?“ ptá se učitelka češtiny Kateřina Šafránková na jedné pražské základní škole. Pohotově se zvedá první ruka. „Podle textu měl příliš krátké nohy, takže byl asi ještě malý,“ zní odpověď. „Mohl to být liliput,“ ozve se někdo zezadu a třída se rozesměje. „Dobře, jiný nápad. Mohlo by jít o nějakou hlubší metaforu?“ Chvíli je ticho, třída usilovně přemýšlí. „Bude to metafora nezralosti a nepřipravenosti na to, co ho tam čeká,“ odpovídá mladá žena se jmenovkou Iva přišpendlenou na „skejťácké“ mikině. „Souhlasíme s Ivou? A proč?“ ptá se češtinářka Šafránková svých žákyň – patnácti učitelek češtiny z celé republiky, které si od loňského října jednu sobotu v měsíci zase sedají do lavic a znovu se učí.

Na začátku svého školního dne odevzdávají češtinářky domácí úkol, pokračují „aktivitkou na zahřátí“ nazvanou „moje zvířátko“, během níž ostatním představí svého domácího mazlíčka z dob dětství, a pak už hlavní náplň – skotská pověst o Ivanovi a tulení kůži, kterou se učí rozebrat pomocí metody řízeného čtení: text si nepřečtou najednou, ale rozdělený na části, po kterých následují otázky po smyslu a dalším vývoji příběhu. Tato metoda je…