Vzhledem k výsledku prezidentské volby mne osobně nejvíce trápí úvaha o tom, jak naložit s tím obrovským potenciálem, s tím fantastickým úsilím tisíců a desetitisíců dobrovolníků, které lze charakterizovat anglickým sloganem „we could do better“. Vůbec nešlo o nějakou adoraci či zbožštění Karla Schwarzenberga, ale o pocit, že máme jako národ a společnost na více než na obutí Pražského hradu do patnáct let starých bačkor. Desetitisíce poctivých a slušných lidí v této zemi se snažilo s jedním cílem: vírou v to, že lze mít na postu hlavy státu někoho, za koho se nemusím stydět – slušného, laskavého a dobrého člověka.
Celá Zemanova kampaň představovala opak a vzkazovala společnosti: „Máte na míň, buďte s tím, vy idioti, spokojeni a rochněte se v tom.“ To, jak se Zeman projevoval v kampani, i projevy samolibé arogance bezprostředně po zvolení potvrzují jediné. Zeman bude i nadále apelovat na nižší, horší a odpudivější vlastnosti v každém z nás.
Co s tím teď? Karel Schwarzenberg nemá energii a věk na to, aby mohl zastřešovat nějaké nové hnutí. Na politickém horizontu zatím není vidět nikdo, kdo by to vzal („za to vzal“) za něj. Když přijde na každodenní politiku, ale i na ideologickou orientaci, mají Schwarzenbergovi voliči úplně různorodé či dokonce protichůdné zájmy, svět neziskovek a občanské společnosti se také jeví roztříštěn do partikulárních, profesionálních oblastí a historie různých spojovacích iniciativ je většinou krátkodechá. Avšak to, že recept momentálně nenapadá komentátora Macháčka, ještě vůbec neznamená, že naděje neexistuje. Naopak, lidé se určitě budou spojovat, diskutovat a přemýšlet, co dělat dříve, než se ta energie a étos vypaří. Za pokus to stojí.
Různí státotvorní lidé varují před negativní kampaní „Zeman není můj prezident“ apod. Prý se tím blížíme Ukrajině. Zeman byl demokraticky zvolen, je to naše zrcadlo, smiřme se s tím, sledujme, co dělá, dejme mu čas, kontrolujme ho, kritizujme ho. Demokraticky vyhrál, kritizujme ho demokratickými prostředky atd.
Asi lze chápat, že mainstreamový komentátor mainstreamových médií musí vyzývat ke spořádanosti, já se zde však upřímně řečeno cítím poněkud rozpolcen. Vůbec mi nevadí, když část společnosti dá či dává Zemanovi najevo negativní emoci, aby pocítil, že způsoby, které on a jeho tým předvedl v kampani, jsou a budou pro část společnosti navždycky neodpustitelné. Pokud to někdo Zemanovi připomene podpisovkou, demonstrací, ostrým a vyhroceným happeningem, bojkotem toho či onoho, shromážděním či dokonce stávkou a jiným projevem občanské neposlušnosti, kritizovat ho za to nebudu.
Všimněme si té diskuse „není to můj prezident“ – „je to tvůj prezident, protože máš pas a občanský průkaz“. Zeman je hlava státu. Každý se však nemusí se státem a státní mocí identifikovat, i když platí daně nebo chodí s občankou vyzvednout něco na poštu. Mnohým z nás stačí, když se budou i nadále cítit součástí českého národa, prostoru, společnosti nebo kultury, a se státem a jeho hlavním papalášem nemusejí mít jinak nic společného. Tito lidé mají prostě svaté a svobodné právo říkat a myslet si, že Zeman není a nebude „jejich“ prezident. K demokracii totiž patří jak svobodné volby, tak hlasité projevy nespokojenosti, a když na to přijde, i občanské neposlušnosti.
Kdo si vybaví, jak po vyhlášení výsledků stojí za Zemanem sebevědomý šéf Lukoilu Nejedlý, nemůže se divit, že si vzpomene na 68. i 69. rok. Tehdy přišli okupanti, dnes jsme si posílený ruský vliv zvolili. Jsou tu, zvedají hlavu, vylézají z děr a říkají: tady nám to patří. Dříve Rusko vyváželo socialismus, dnes vyváží mafiánský a gangsterský kapitalismus a neprůhledné propletence politiky a ekonomiky. Jak se může někdo divit, že se lidé nechtějí smířit s tím, že nechutný inzerát do Blesku zadá důstojník StB a že se po zvolení zase motají kolem Zemana Miroslav Šlouf a Jan Kavan?
Když se kolem Zemana znovu objevují nejrůznější gauneři, lidé spojení s podvody a mafiánskými praktikami a celebrity ze stoky pokleslé normalizační kolaborantské zábavy, nelze se asi divit, že se leckdo nesmíří s tím, že takového prezidenta bude pět či deset let kontrolovat spořádané a demokratické NKÚ. Stalo-li se symbolem kampaně číro na hlavě Karla Schwarzenberga, může se stát i jistá nespořádanost a odpor k nové normalizaci symbolem těch, kteří se nesmíří nikoli s porážkou ve volbách, ale s metodou Zemanova vítězství. Když jsme měli odvahu oslazovat to Evropské unii, lze chápat, že bude mít leckdo odvahu osladit to Zemanovi.
Toto velkolepé vítězství plánoval blok Klause se Zemanem deset let a zpětně vidíme, že se mu asi ubránit nešlo, i když ta obrana stála za to. Nejhorší je na tom spojení těch dvou a zde je také přece jen nějaká naděje či pozitivní potenciál. Zeman ne úplně vždy dodržuje dohody s Klausem. Nedodržel je v případě IPB a nedodržel je ani v rozhodnutí privatizovat banky do zahraničních rukou. Podíváme-li se na současnou situaci, má všechny trumfy v rukou Zeman a vůbec nemusí dohody s Klausem respektovat. Klaus teď nemá v rukou vůbec nic kromě toho, že mu Zeman něco slíbil. Zeman už ho nepotřebuje. Pokud byla privatizace bank momentem Zemanova vzdoru v rámci opoziční smlouvy, co může být momentem vzdoru nyní? Snad jedině to, že je Zeman eurofederalistou, což ovšem oslabuje fakt, že by chtěl mít v Evropské unii Rusko. Uvidíme.
Mělo zavedení přímé volby smysl? Nikoli, Petr Pithart měl se svým varováním pravdu. Navíc nám teď s lidovým mandátem hrozí poloprezidentský systém po francouzském vzoru. Lidé hlasovali formou referenda proti vládě a o tématech, která byla aktuální ve 40. letech. Jednoznačně se také potvrdilo, že Česká republika potřebuje zakázat billboardy a velkoplošnou reklamu. Jsou to především předražené kampaně partají i kandidátů, jež přitahují podivné existence, metody i zdroje. Nehledě na to nehorázné plýtvání penězi a intoxikaci veřejného prostoru stupidními hesly.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].