Na mušce: rok 2015

Na závěr roku bychom vás rádi  (stejně jako loni či předloni) nechali nahlédnout do našeho středu. Členům redakce jsme položili tři otázky:

h2.survey-opinion-name {margin-bottom: 0!important; margin-top: 10px!important} h3.survey-opinion-role {margin-top: 10px!important} a.survey-respondent:not(.btn) {color: black; text-decoration: none; } .survey-respondents-title {text-align:center;}  Odpovídají:

Petr Třešňák
zást. šéfredaktora

Marek Švehla
zást. šéfredaktora

Ivan Lamper
editor

Jaroslav Spurný
fokus

Martin M. Šimečka
editor

Jan H. Vitvar
kultura

Ondřej Kundra
fokus

Martin Uhlíř
civilizace

Tomáš Brolík
fokus

Kamil Fila
kultura

Milan Jaroš
fotograf

Lucie Kavanová
fokus

Jana Klímová
fokus

Silvie Lauder
fokus

Tomáš Lindner
fokus

Ivana Svobodová
fokus

Pavel Turek
kultura

Kateřina Mázdrová
vedoucí vydání

Pavel Kroulík
webeditor

Michal Zlatkovský
sociální sítě

Michal Ischia
digitální média// Petr Třešňákzástupce šéfredaktora1. Letos člověka jen těžko mohla nezaujmout uprchlická krize, rozvrat v Sýrii, nárůst xenofobních nálad v Česku a napětí v Evropě. Pevně doufám, že příští rok budu moci v anketě odpovědět, že mě zaujalo, jak dobře si s tím vším starý kontinent nakonec poradil.2. Kluci (a od nového roku i holky) z kulturní rubriky se mi budou smát, ale mým objevem roku 2015 je ukulele. Zcela nezasažen, ba přímo odpuzován globální módní hipsterskou vlnou jsem ho náhodou objevil v obchodě, když jsem po návratu z Brazílie sháněl malou kytaru, která by se dala převážet v letadle. Po zamilování se do romantického havajského virtuosa s úsměvem Buddhy a jménem Kalei Gamiao a po návštěvě ukulele festivalu v Úněticích propukla závislost prvního stupně. Od té doby se mi podařilo nakazit šest lidí, další mám rozpracované. Ukulele není hudební nástroj, je to sociálně-spirituální fenomén, zřídlo světového míru a zdroj nekonečné radosti. Skandál, že ho ještě neproplácí VZP.3. Profil (a objev) chlápka, který vymyslel šibenice, od Hanky Čápové. Esej Erika Taberyho o českých hodnotách. Naše psaní o uprchlické krizi, ať už cesta Marka Švehly s Milanem Jarošem z ostrova Lesbos nebo kontextové články Tomáše Lindnera. Reportáže Ivany Svobodové; nejvíc asi ta, jak žije Uherský Brod po masové vraždě.Marek Švehlazástupce šéfredaktora1. Průzkumy veřejného mínění, které říkají, že by většině Čechů nevadil rozpad Evropské unie. I kdyby se EU rozpadla, vznikne samozřejmě nějaké nové uskupení. Ale už bez Česka, které ve zmíněných průzkumech prozrazuje, že jeho údajná západní orientace byla pouze dočasným výkyvem daným reakcí na komunismus. Nikdo tudíž nemá větší zájem na zachování EU než západně orientovaní Češi a Východoevropané vůbec.2. Přestup Jaromíra Jágra z Ďáblů do Panterů.3. V hlavě mi nejvíc uvízl jakýkoliv text, na němž právě pracuji.Ivan Lampereditor1. Těžko se vybírá. Z domácích asi lítost, již město Brno u příležitosti 70. výročí konce druhé světové války vyhlásilo nad poválečným vyhnáním tamních rodáků, českých Němců.2. Otevření Mezinárodního institutu pro konopí a kanabinoidy (ICCI) v Praze s účastí ministra zdravotnictví, miliardami korun od investorů na kontě a s nadějí, kterou to obnáší. A asi taky české vydání geniálního Scotta Stossela: Můj život s úzkostí - strach, děs, naděje a hledání vnitřního klidu.3. To takhle nedokážu říct.Jaroslav Spurnýfokus1. Definitivní zjištění, že svět je mnohem menší a křehčí, než se kdy zdál být.2. Několik koncertů. Třeba koncertní provedení hudby k filmu Markéta Lazarová nebo adventní koncert J. H. Krchovského a Krch-off bandu, taky kvůli komunitě, která se sešla… Tím je myslím řečeno o kultuře mnohé.3. Vznik rubriky Agenda; ještě se naučit dělat ji opravdu dobře.Martin M. Šimečkaeditor1. Uprchlická krize a v reakci na ni staronové dělení Evropy na Západ a Východ.2. Kniha Svetlany Alexijevičové Doba z druhé ruky a Nobelova cena pro tuto autorku.3. Série článků Tomáše Lindnera o Německu.Jan H. Vitvarkultura1. „Základní otázka, kterou si tu je třeba položit, zní: proč se vlastně lidé chovají tak, jak se chovají; proč dělají vše to, co ve svém souhrnu vytváří ten impozantní dojem totálně jednotné společnosti, totálně podporující svou vládu? Myslím, že každému nepředpojatému pozorovateli je odpověď zřejmá: žene je k tomu strach.“ Čtyřicet let poté, co tohle Havel Husákovi napsal, je to tady zase…2. Nic ze všeho pozitivního ani negativního nepřekonalo skutečnost, že mi od 5. června strašně chybí scénografka Iva Němcová - a i když ji všude potkávám, nikdy už ji nepotkám.3. Unesli mě Boko Haram – o tom textu se mi bohužel i zdá.Ondřej Kundrafokus1. Neochota vlády pod vedením sociální demokracie projevit větší solidaritu a humánnost v běženecké krizi. Překvapuje mě to o to víc, že právě ČSSD by měla být citlivější na pomoc lidem v utrpení a nouzi. A také mě rmoutí, že rozpadu Evropské unie by litovala méně než pětina Čechů a Češek. Ochota znovu Evropu rozdělit do národních států – což, jak víme, zvyšuje riziko krveprolití - je až dechberoucí. Ale do třetice něco pozitivního: nasazení Rekonstrukce státu, které nakonec přineslo úspěch v podobě schváleného zákona o registru smluv. Dělá to naši zemi průhlednější. A aby byla navíc i příjemnější k životu, doufám, že příští rok se konečně naplní zákaz kouření v restauracích.2. Nádherná výstava Edvarda Muncha ve Vídni, většina výstav v Muzeu Kampa a příchod Mileny Kalinovské do vedení Národní galerie. Jestli má někdo šanci udělat z NG přitažlivou výstavní plochu, tak právě ona.3. Letos měl mimořádně silný rok kolega Tomáš Lindner. Jeho reportáže z Německa jsou výborné a důležité, protože česká média v čele s Mladou frontou Dnes podávají o Německu značně zkreslený, až manipulativní obraz.Martin Uhlířcivilizace1. Prosincová klimatická konference v Paříži - nejen proto, že jsem se mohl osobně zúčastnit. Jednání OSN jsou jediným fórem, kde má i nejmenší ostrovní stát stejný hlas jako USA nebo Čína. Konference Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu mohou být neuvěřitelně nudné, ale zároveň v nich jde o hodně a ve vypjatých okamžicích je provázejí silné emoce včetně slz.2. Román Orhana Pamuka Sníh, což sice není žádná novinka, zato kromě nesporných literárních kvalit potěší tím, že umožní hlubší pochopení problémů kolem islámu a situace v současném Turecku.3. Článek Hany Čápové o „panu Šibenice“. Skvělá práce, text má velmi silné poselství, ačkoliv neobsahuje žádné komentativní pasáže.Tomáš Brolíkfokus1. Čím dál silnější pochybování obyvatel českých zemí, jestli patří do Evropy a Unie. A fakt, že světový trend k chytřejší a úspornější energetice nezpomalil, ale naopak nabral spád. Je fajn, že tohle Česko úplně nemíjí.2. Z knih mi utkvěla v hlavě zvláštní kombinace kronikářství a fantazie, kniha Americký císař od Martina Pollacka, pak baltské povídky Gregora Sandera a eseje George Orwella. Film: asi Mad Max a Sicario. Z nové hudby album zpěváka Father John Misty s názvem I Love You, Honeybear, a pak nová deska Beach House. Musím ještě zmínit díky kolegovi JHV objevené mistrovství Collegia 1704 a znovuobjevené - tedy že jsem si ho po dlouhé době pustil - album Cold Fact od Sixta Rodrigueze alias Sugarmana.3. Ob číslo vyjde v Respektu článek, u něhož tajně (ale konstruktivně) závidím a též se podezřívám, že nic takového nikdy neposbírám a nenapíšu. Ať už jde o reportáže, investigaci, analýzy nebo eseje. Za uplynulý rok jsem takhle aspoň jednou záviděl každému z kolegů. Mně osobně pak nejvíc bavily reportážní cesty na Ukrajinu ze začátku roku a na severní Balkán na jeho konci. Taky si cením spolupráce s Hanou Čápovou na článku o táboře v Bělé pod Bezdězem. I letos byla bezchybná nejlepší kronika našeho světa a naší doby, rubrika Od věci.Kamil Filakultura1. Kdybych to bral opravdu filosoficky, pak se ani letos žádná skutečná událost v politicko-společenské sféře nestala, ale sledujeme jen cyklicky se opakující krize. Nedějí se události ve smyslu změn globálního systému, ale pouhé vedlejší (často nezamýšlené) následky špatného chodu tohoto systému - a k tomu bizarní hemžení a mediální humbuk okolo. Primitivní příklad: pokud bude Západ nadále vyvážet zbraně do Sýrie a blízkých oblastí, nemůžeme se divit, že existuje Daeš (odmítám říkat Islámský stát) a náboženský extremismus se přelévá do Evropy. Dokud budeme kupovat cukrovinky s palmovým olejem, nemůžeme se divit, že hoří Indonésie. Stejně jako to, že pokud velké korporace těží suroviny, využívají superlevnou, až otrockou práci v zemích třetího světa, neplatí zde daně a nestarají se životní prostředí, povede tahle bezohlednost k dalším uprchlickým vlnám. Zdánlivě jediná změna v české společnosti, která krizi reaguje nacionalistickým uzavíráním se světu, také není událostí, jen naprosto mylným čtením situace. Slepí krysaři vedou slepé masy do propasti; to je obraz Česka roku 2015.2. To, že herec Shia LaBeouf natočil srdceryvný, skoro-pedofilní klip pro zpěvačku Siu, pak se vydržel dívat na všechny své filmy za sebou a ještě se u toho nechal natáčet. Větší výprodej vlastí intimity letos nikdo nepodnikl.3. Reportáže Tomáše Lindnera o uprchlících ve francouzském Calais, ale i později v Německu. Tyto texty tvoří zásadní opozici k českému zápecnickému mainstreamu. Tomáš na jednotlivá místa opravdu jezdí a nic o nich nezamlčuje, ale bere migranty jako lidi. Z opačného společenského spektra přichází se stejně zlidšťující optikou Hana Čápová v portrétu Pan Šibenice o obyčejném muži a banalitě zla uvnitř jeho zdánlivě čistého srdce.Jsem jinak rád, že na obálky časopisu pronikají i texty o výživě, potravinářském průmyslu a spotřebitelských návycích a zlozvycích jako Hledá se zdravé jídlo od Petra Třešňáka či Zakázané potraviny od Lucie Kavanové. Jestli něčím Evropané a Češi opravdu žijí, tak je to konzumace jídla a mluvení o něm. Málokdy už ale je za tím i hlubší přemýšlení. A na závěr musím vypíchnout články Pavla Turka o hudbě. Díky nim můžeme chápat současný svět, často možná lépe než z některých sociologických nebo politologických analýz, protože v hudbě se naše třídní, sexuální i další zkušenost traktuje pomocí emocí a příběhů - takže naše duše mohou vibrovat společně déle na jedné vlně.Milan Jarošfotograf1. Byl jsem překvapen kontrastem mezi reakcí české veřejnosti na uprchlickou krizi a dobrovolníky, které jsem viděl pomáhat na srbsko-chorvatské hranici v Bapske.2. Z hudby mě zaujala nova deska Kurta Vila, v kině jsem byl nadšený z thrilleru Sicario a mám rozečtenou knihu Sapiens od Yuvala Harariho.3. Článků, které mně utkvěly v hlavě, je spousta a bylo by nefér vyzdvihovat jen jeden. Skvělé byly všechny přílohy, které letos vyšly, a jsem nadšeným čtenářem Ost-blogu Milana Šimečky na webu Respektu.Lucie Kavanováfokus1. Uprchlická krize a reakce na ni, útoky na redakci Charlie Hebdo, fenomén Andrej Babiš, rekordní sucho. Z těch méně očekávatelných například šikana exministra Marcela Chládka vůči jeho podřízeným na MŠMT, vítězství NLD v barmských volbách nebo vznik sociálního centra Klinika.2. Poprvé jsem letos vyrazila na krušnohorský festival Königsmühle, který probíhá v zaniklé sudetoněmecké osadě Králův mlýn. Kulisy ruin domů po Němcích a nádherné údolí s loukami se tam propojily s koncerty, divadelními představeními a skutečností, že se mezi hosty mísili zástupci z obou stran hranice. Výsledkem byla příjemně komorní atmosféra s mimořádně silným geniem loci.3. Haně Čápové se podařilo jako prvnímu novinářovi vypátrat identitu muže, který přišel na protiuprchlickou demonstraci se šibenicí. Výsledkem byl svižný text psaný s odstupem. Hodně silným čtenářským zážitkem pro mě byla reportáž redaktora magazínu Zeit Wolfganga Bauera nazvaná Návrat z pekla - o ženách, které unesla sekta Boko Haram a jimž se podařilo utéci. A vždycky se těším na krátké rozhovory Katky Mázdrové v rubrice Od věci; letos mi utkvěl například ten s kočkomilem panem Bouškou ,s bojovníky proti plýtvání jídlem z iniciativy Na ovoce,s majitelkou ideální nohy Andreou Jeřábkovou či o zálibě Pražanů v mazací tramvaji.Jana Klímováfokus1. Je toho víc. Začalo to už v lednu povražděním redakce francouzského satirického časopisu Charlie Hebdo. O pár měsíců později se dali na pochod zbídačení lidé ze Sýrie a severu Afriky, což vedlo k tzv. migrační krizi, jež v novém tisíciletí zatím nemá obdoby. V určitém smyslu je událostí i to, že na vlnu obav z milionů uprchlíků mířících do Evropy a z teroristických útoků zneužívajících islám naskočil prezident Miloš Zeman a začal jimi strašit. Za trapný vrchol pak považuji jeho vyjádření během návštěvy Řeznictví Matula, že islámští utečenci budou mít právo šaría, takže nevěrné ženy budou kamenovány, zlodějům se budou utínat ruce a kvůli hábitům jen se škvírkou na oči „přijdeme o krásu žen“. Do plejády vrcholného trapna patří samozřejmě i jeho vystoupení 17. listopadu na Albertově, kde se suitou svých bližních bez prověrky vystoupil na jedné tribuně s protimuslimskými extrémisty v čele s Martinem Konvičkou.Naopak pozitivní je, že se vláda po měsících váhání a rozpaků - a asi i pod hrozbou rozpadu Schengenu - víc zapojila do jednání o řešení situace migrantů v Evropě. Důležitý dojem ve mě zanechala letní bizarní přestřelka mezi vicepremiérem Andrejem Babišem a poslancem Ladislavem Šinclem kvůli novele zákona upravující provize pojišťováků. Na to, jak věc řešit, měli jiný názor - a když se sešli k jednání, Babiš na Šincla vytáhl složku s jeho jménem, v níž měl jakýsi soubor jeho hříchů. Že před lety převedl dům na manželku a že jeho matka koupila pozemek. Pokud jde o ty pojišťováky, měl Babiš trochu pravdu, ovšem jeho metody, které v konfliktu vyhřezly na povrch, nám o vicepremiérovi ukázaly něco ošklivého. Do třetice je pak nepochybně politicko-společenskou událostí odchod Karla Schwarzenberga z čela TOP 09 a jeho náhrada dosavadní dvojkou Miroslavem Kalouskem. Poklidné elegantní fórky odešly na odpočinek a na scénu přišly cholerické fóry na hraně.2. Představení La Putyky a obecně knihy, jakékoliv.3. Článek o muži, kterého unesli ruští špioni, od Ondřeje Kundry, reportáž z Calais o životě uprchlíků od Tomáše Lindnera, eseje od Erika Taberyho, reportáže Ivany Svobodové a Lucie Kavanové.Silvie Lauderfokus1. Byl to rok skutečně převratných změn, těžko vybrat jednu událost. Ale pro mě bylo mimořádně zajímavé, jak vyhrocené emoce v Česku vyvřely díky debatě o uprchlické krizi. Ukázalo se to nejhorší, ale také to nejlepší, co v nás dřímá. Zjistili jsme, jak mocně Čechy cloumá strach z neznámého, ale zároveň jsme se dozvěděli, že dokážou přiložit ruku k dílu a pomoci.2. V kině mě bavil Mad Max a dojal dokument o Amy Winehouse. Ze seriálů Mr. Robot nebo Wayward Pines, z komediálních Inside Amy Schumer. Konečně jsem si přečetla nesmírně zábavnou autobiografii Keitha Richardse. Z hudby náladové věci jako Lower Dens nebo Still Corners.3. Jak vybrat a na nikoho nezapomenout? Síla Respektu tkví v různorodosti jeho autorů a autorek. Ale pokud bych měla něco vybrat, tak zahraniční reportáže k uprchlické krizi od Tomáše Lindnera nebo Marka Švehly, se skvělými fotkami Matěje Stránského a Milana Jaroše.Tomáš Lindnerfokus1. To, že se během roku většina naší společnosti silně vymezila proti Norsku (výchova dětí) a Německu (azyl). Dvě země, které mají politiky s rozhledem, kvalitní státní instituce a jsou prakticky po všech stránkách úspěšné, se staly terčem masivní kritiky z Česka - a nikoli zdrojem inspirace. Po letech nadávání na “ty nahoře” našla většina společnosti v migrační krizi shodu s politickou elitou: nepřeje si Merkelovou a spol., ale Zemana, Babiše a Chovance. Jsme tedy spokojení s tím, jací jsme. Nechceme být takovými naivkami jako Západoevropané, máme lídry, kteří náladu opravdu přesně odráží - a jaké si tedy zasloužíme. Potřebujeme hodně štěstí (nejen) v dalším roce…2. Koncert Nneky v Lucerně, můj velmi opožděný objev zpěváka Curtise Mayfielda, promítání Tenkrát na Západě na velkém plátně (staré trháky by v kinech měly běžet mnohem častěji!) a kulturně-civilizační výkon, který předvádějí běžní Němci/dobrovolníci v uprchlické krizi.3. Není to lehké, ale musím vybrat jeden a výběr nerozmělnit. Zvolím Pana Šibenice, vynikající investigaci Hany Čápové. Nejprve vypátrala (na rozdíl od policie) muže, jenž na protiuprchlickou demonstraci přinesl oprátku určenou pro “vlastizrádné politiky”. A pak popsala jeho přemýšlení o světě tak přesně, že článek sám “pan šibenice” pochválil.Ivana Svobodováfokus1. Reakce plných náměstí při cestách Miloše Zemana zemí: jak na nich lidé lehce podlehnou strachu a nesnášenlivosti při slově uprchlík, jak odmítají cokoliv číst a přibrat ke svým úvahám doložitelná data, jak jednoduché je manipulovat davem. A fakt, že ta slova o „lidech s utěrkou na hlavě a výbušninou v kapse“ k nim skutečně přicházejí z úst prezidenta. Skupina lidí souvisejících s bývalým satirickým uskupením Žít Brno (dnes už jsou mnozí z nich politici), která se v Brně semkla kolem (původně) známé z Facebooku, vážně nemocné mladé ženy Lucie a časem protagonistky kampaně zaměřené na prevenci rakoviny děložního čípku, a poskytovala jí až do její smrti přátelství, sounáležitost i praktickou pomoc v čím dál obtížnějším životě.2. Český film Kobry a užovky režiséra Jana Prušinovského. Ten je letošní, v ostatních věcech jsem zpožděná: až letos jsem zaznamenala skvělé severské detektivní seriály Zločin a Most a přečetla knihu Básník spisovatele Martina Reinera. Základním a hlubokým zážitkem pro mne byla návštěva Židovského muzea v Berlíně od architekta Daniela Liebeskinda.3. Hodně. Ale třeba text Marka Švehly Po stopách pražské kavárny. Reportáž Tomáše Brolíka Co bude, až to zavřou – o cestě uprchlíků toužících přejít po mostě přes řeku Inn do Německa. A mnoho vtipných karikatur Pavla Reisenauera.Pavel Turekkultura1. Nebudu originální. Je to uprchlická vlna a především její vnímání v českém veřejném prostoru. Zaskočila mě ta neskrývaná nesnášenlivost, protože jsem o nás asi měl dlouhodobě lepší mínění a myslel jsem, že jsme klidnější. Proto mě udivilo, kolik lidí se nechá strhnout tím, když jim někdo říká, aby měli strach.2. Filmový dokument Amy coby dokonalá práce s archivem a ukázka toho, jak snadné je přestat vidět za celebritou člověka. Druhá série skečů Broad City od Ilany Glazer a Abbi Jacobson coby dílo, u kterého jsem cítil, že je tak fresh, že nemohlo vzniknout jindy než v roce 2015. Představení Kopanec ústeckého Činoheráku – dokudrama o rasově motivované vraždě v německé vesnici, tísnivé natolik, že jsem po jeho konci neměl chuť tleskat. Tuzemská premiérová výstava fotografa Wolfganga Tillmanse v Českých Budějovicích. The Magic North - výstava finské a norské malby přelomu 19. a 20. století v galerii Ateneum v Helsinkách. Koncert, který odehrál Kittchen na pražské Náplavce při vzpomínce na Apačku.3. Pan Šibenice od Hany Čápové. Reportáže Tomáš Lindnera a Matěje Stránského – Lidé ze stanice Calais a Listopad v Německu.Kateřina Mázdrovávedoucí vydání1. Vše nahrává tomu, že k uplynulému roku by se leda tak hodilo pustit si starý flák od Hudby Praha a při slovech jejich osmdesátkové skladby se melancholicky pokyvovat do rytmu: Je to zlý / tak jsme si už zvykli / je to zlý… A pak běžet do drogerky pro hřeben, jak v komentáři pod písní Je to zlý doporučuje jakýsi fanoušek: Kupujte hřebeny, nastaly všivý časy… Ne, teď vážně. Překvapilo mě, jak malý plamínek stačí, aby bafla kamna a nenávist a hloupost se rozhořely. Lidstvo je opravdu nepoučitelné. Přesto, neboť jsem povahou optimista, věřím, že to není tak zlý…2. Jak norský modernista Edvard Munch putuje po evropských galeriích, tak jsem trochu putovala s ním – v roce 2011 jsem si na něj zašla do pařížského Centre Pompidou, o rok později do Tate v Londýně, letos v listopadu do vídeňské Albertiny… Tím se neholedbám svými výlety, které nicméně přinášejí i jedno velmi nepříjemné srovnání. V Berlíně, Vídni či Paříži muzea a galerie praskají ve švech, jsou otevřené studentům a rodinám s dětmi, jsou živé, zajímavé a mnohé zdarma, jsou vstřícné k cizincům, s doprovodnými programy či hlídáním dětí; člověk tam rád stráví klidně celý den. Nehybnost a zatuhlost těchto institucí u nás je tristní a zarážející. Mrtvo ve Veletržáku, mrtvo před Veletržákem, předražené vstupné (vyšlápnout si s rodinkou na Hrad na Tiziana, vypláznete čtyři stovky). Znudění a nepříjemní kustodi či na zmíněném Tizianovi „praporečnice“, jež vojenským štěkavým příkazem směruje, samozřejmě pouze česky, návštěvníky do šatny… Dokáže to někdo vysvětlit? To přece není jen o penězích. A změna v nedohlednu.3. Top žebříček je nesmysl. Vybrat ten „nej“ článek nejde – pokud je navíc člověk u toho, když se věci „vyrábějí“, a vidí, že všechny či valná většina z nich vzniká s nasazením. Při výběru článků ze starších Respektů do čtyř letošních speciálů – rozhovorů Proměny a Vizionáři, textů Petra Třešňáka do Neviditelných a historických témat do České cesty – mi ale došlo, kolik témat, jež v Respektu vycházejí, je nadčasových. Takových, jež mají co sdělit i po letech. Což se určitě týká i textů letošního roku. Kdybych ale měla být přece jen konkrétní, můj dík patří Pavlu Reisenauerovi za jeho nevyčerpatelnou studnici nápadů a neutuchající humor. A taky Janě Klímové, jež mně coby čtenářce podává spletité a nesrozumitelné kauzy na stříbrném podnose a v luxusní úpravě.Pavel Kroulíkwebeditor1. Proměna české společnosti, kterou vyvolala uprchlická vlna a teroristické útoky. Možná byl na začátku pouze strach a možná to je pochopitelný strach, který jen někdo zneužil - ale výsledkem je každopádně vyhrocený a nesnášenlivý postoj velké části lidí vůči všemu, co není „naše“. A už to není jen otázka migrantů, ale i příslušnosti k Evropě, či dokonce k Západu a jeho principům. Jako bychom konečně objevili, čím se budeme definovat. Bohužel jsou součástí a iniciátory tohoto „ztvrdnutí“ politické elity i média včetně veřejnoprávních.2. Vždycky si užiju návštěvu vídeňského MuseumsQuartieru - a platilo to i letos. Z filmů Sicario, Mad Max (protože je to opravdu filmový zážitek), polské Tělo (za to, jak se dá zachytit realita střední Evropy s dozvuky minulosti) a Marťan (protože jsem byl vlastně zklamán a musel přemýšlet proč). Z knih alibisticky odkážu na výroční seznam Respektu a z hudby na tuhle statistiku; nějak jsme se shodli. A rozhodně nemůžu vynechat seriály – třetí řadu Mostu a hlavně druhé série Farga a The Knick.3. Neřeknu nic, co tu nezazní: že v každém čísle najdu jako čtenář inspirativní texty a že letošek byl rokem reportérů, zejména Tomáše Lindnera. Jeho texty o uprchlících ukazují, jak namísto snahy něco zachytit a poznat často nacházíme v Česku kýč nebo zjednodušené obrazy, které jdou na ruku těm, kdo si chtějí potvrdit silný názor.Michal Zlatkovskýsociální sítě1. Všechno to kolem uprchlické krize, která zbořila iluzi o humanistických, na Západ patřících Češích.2. V kině pokračování dvou starých sérií z konce sedmdesátých let - Mad Max: Fury Road a sedmé Star Wars. Z hudby pro křehká folková srdce Děti mezi reprákama s deskou Újezd. Z neprávem opomíjeného, ale nejvýdělečnějšího kulturního artiklu, počítačových her, vězeňský simulátor Prison Architect a simulátor puberty Emily Is Away. Z místní televizní produkce pak simulátor seriálu Doktor Martin.3. Těžko říct, má paměť sahá maximálně dva tři týdny dozadu, ale skvělý článek najdu prakticky v každém čísle; nejnověji reportážní téma Marka Švehly o stárnoucích cimrmanolozích ve vánočním dvojčísle. Obecně vždycky rád čtu texty Martina Uhlíře v rubrice Civilizace, které dokážou vysvětlit témata od jaderné fúze přes změnu klimatu po matematické teorie i člověku, který většinu látky ze středoškolské matematiky, fyziky a chemie nadšeně zapomněl hned po maturitě.Michal Ischiadigitální média1. Těžko nezmínit oba teroristické útoky v Paříži. Nicméně asi nejvíce mě z dlouhodobější perspektivy zasáhlo poznání o české společnosti, které vyvřelo z tzv. uprchlické krize. Zaskočila mě zejména česká neochota podílet se na řešení evropského problému a odmítání pomoci lidem v nouzi, kterou tento národ sám poznal. A nedokázal to zvrátit ani dnes již legendární trolling Jiřího Vyvadila (Jaroslav Cerman: Jak jsem s Jiřím Vyvadilem blokoval americký konvoj.
Pomyslný respekt končícího roku bych udělil dvěma ženám. Kateřině Šafaříkové, která na protest odešla z Lidových novin. A Lucii Bittalové, ženě, která zbývající čas svého krátkého života věnovala kampani a zachránila tak jiné ženy.2. Nic moc aktuálního. U knih doháním resty, takže zmíním například Portnoyův komplex. Mám rozečtené Ticho od Susan Cainové. V televizi mě nejvíce zaujal Mamon, projekt české HBO v režii Vladimíra Michálka. Mezi českou tvorbou jde o výjimečnou záležitost. Mojí soukromou kulturní událostí byla možnost setkat se v Londýně s hereckým osazenstvem Hry o trůny, z čehož pak vznikly texty pro kolegy z Hospodářských novin.3. Boko Haram ční nad všemi. Mezi ostatními pak speciál Exodus, ve kterém jsme odemkli všechny zásadní texty a reportáže (např. tu Tomáše Lindnera z Calais). Z domácích témat mě pak nejvíce oslovila reportáž Ivany Svobodové z Brodu - tu událost pokrývala média minutu po minutě a Ivana přesto dokázala přinést reportáž, která bere dech. A obdobně Hana Čápová a její objev muže se šibenicí a pohled do nitra podobně smýšlejících lidí. Stabilně mě týden co týden fascinuje sloupkařská schopnost tří našich webových autorů: Martina M. Šimečky, Jaroslava Spurného a Tomáše Feřtka. Důležitý pro mě byl editorial šéfredaktora Jak snadné je číst k novému webu Respektu, protože to byla hlavní náplň mé celoroční práce.