Akademici na ulici

Nejprve politici hovořili o vědě a výzkumu jako o té rozpočtové kapitole, kde se krátit nemá a nebude. Ukazovali odvážné progresivní myšlení na téma, že jsou to právě investice do budoucnosti, které mohou pomoci překonat hospodářskou krizi a její důsledky a přinést i výhled na dlouhodobou stabilitu a prosperitu. Jakmile se ale začalo s přípravou škrtů v rozpočtu, odvaha politiky přešla. Výsledkem je mimo jiné návrh na zkrácení rozpočtu Akademie věd o dvacet procent.

Akademici tvrdí, že je to rozhodnutí nekompetentní a pro akademické ústavy likvidační. To je pochopitelné, chrání svoji instituci, svoji práci. Nemusíme jim věřit. Nicméně diskuse, která se nyní na téma financování vědy otevírá, je zajímavá a důležitá každopádně. Jeden z klíčových problémů, fungování tzv. „kafemlejnku“ popsal v Respektu č. 25 podrobně kolega Martin Uhlíř. Takže jen pro připomenutí: peníze mezi vědecké instituce se mají rozdělovat na základě „exaktního“ bodového systému, který zohledňuje například množství citací, publikací a patentů, i publikování v prestižních médiích. Kritici této metody ovšem tvrdí, že neumí oddělit kvalitu od kvantity a porovnávat odlišné podmínky odlišných vědeckých oborů. A zřejmě mají pravdu.

Takže situace pak vypadá takto: nemáme jasná kritéria pro hodnocená výsledků vědeckých týmů, zároveň v rozporu se zdravým i ekonomickým rozumem krátíme výdaje na vědu a otevíráme prostor pro nový boom dvacet let nedořešených sporů mezi univerzitami, Akademií a institucemi provozujícími aplikovaný výzkum, spadajícími pod různá ministerstva. Vypadá to, že stát se ocitá v pozici zoufalce, který nebyl dosud schopen koncepčně vyřešit problémy v oblasti vědy a výzkumu a tak nyní využívá krizi k tomu, aby si věda nějak poradila sama: přežije jen ten silnější, nějaká neviditelná ruka to snad zařídí ke všeobecné spokojenosti.

V oblasti vědy a výzkumu je ovšem ještě zřejmější než jinde, že neviditelná ruka to nezařídí, respektive, že „síla“ se ukazuje v dlouhodobém horizontu, že výzkum nepřináší výsledky během několika týdnů, ale třeba i mnoha let …

Za téhle situace bude pochopitelné, jestli akademici nakonec vyjdou do ulic. Může to být i příjemné – připomenout si natvrdo, že věda není jen nějaká expertní oblast vymezená hrstce podivínů dorozumívajících se esoterickým jazykem, kterému navíc zásadně říkají diskurz. Že je to důležitá součást kultury a fungování společnosti. Obávám se, že tuzemským akademikům schopnost veřejné diskuse stále hodně chybí.

Nicméně by na ulici neměli zůstávat příliš dlouho. Užitečnější jsou asi přece jen ve svých ústavech a laboratořích. Možná by na ulici měli směřovat spíš politici, kteří od úvah o významu investic do budoucnosti přešli k bezprostřednímu ohrožování Akademie věd tím, že nejsou schopni v rozpočtu nalézt jednu miliardu korun. Jistě, není to malá částka. Ale není ani velká. Je to otázka priorit, které se nezdají být vždy optimálně srovnané ve správných hlavách na správných místech.